Třem hudebním velikánům, které navzdory žánrové odlišnosti spojuje vazba na hudbu Afriky, patřil nedělní noční závěr festivalu Colours of Ostrava. Vystoupili na něm Mamady Keita z Guineje, rocker David Byrne a saxofonista Maceo Parker. Bubeník Mamady Keita představuje samotnou esenci západoafrické hudby. Mistrovský hráč na nejznámější africký buben djembé, jehož hudební začátky jsou spojeny s érou prvního guinejského prezidenta, hudbymilovného tyrana Sekou Tourého, vystoupil se svojí dlouholetou skupinou Sewa Kan. Ta dokonale splnila účel jako první seznámení s hudbou Afriky, ale na rozdíl od moderních, sofistikovaně vyprofilovaných bubenických ansámblů postrádala repertoárovou rozmanitost. To byl tanec Velké očekávání, ale i špetku obav vzbudil koncert Davida Byrna, dřívějšího vedoucího jedné z průkopnických skupin rockové historie, newyorských Talking Heads. Dalším mezníkem jeho tvorby bylo album My Life in the Bush of Ghosts, které natočil s britským vizionářem Brianem Enem. Byrnovy sólové nahrávky leží v jejich stínu. Veškerou skepsi ale rozptýlila hned druhá píseň I Zimbra, propojení dadaistického textu Hugo Balla s rytmickými figurami, které Byrne dávno před érou world music nasál z afrických kořenů. Pro fanoušky Talking Heads získala přesně před třiceti lety I Zimbra roli manifestu, a dnes nezní ani trochu nostalgicky. Silný podíl na tom měla kapela i scénické provedení, které posunuly vize Talking Heads do dnešní roviny. Byrna doprovázel baskytarista a dva bubeníci, jeden střídal klasickou soupravu s peruánským cajónem, zatímco druhý hrál na neméně početnou soupravu latinských perkusí, ke zvukové plnosti přispíval hráč na klávesy. Pětici hudebníků skvěle vyvažoval vokální sbor tvořený běloškou, černochem a černoškou, a navíc tanečník a dvě tanečnice. Choreografie posunula veškerý pohyb na pódiu směrem k atletickému novotvaru. Jeho součástí byly i kreace #195# la Mick Jagger i další rockoví bouřliváci s mikrofonním stojanem jakožto tělocvičným nářadím, tentokrát ovšem odvedené s patřičnou dávkou ironie. Spíš než o koncert se jednalo o představení, dopředu poháněné změnou: tanečníci občas zpívali, zpěváci občas tančili, všichni oblečeni v bílém. Zazněly ty nejsilnější skladby z éry Talking Heads a znalci potvrdili, že ostravský koncert předčil předchozí Byrnova česká vystoupení jak repertoárem, tak i hudebním nasazením. I když rockoví staromilci Byrna rádi označují za robota, opak je pravdou. Pod mechanickými grimasami se skrývá emocionálně výbušný arzenál afrických polyrytmů, gospelových sborů i funkových figur - stejný repertoár by mohl dobře vyznít i v podání funkového principála, amerického saxofonisty a zpěváka Macea Parkera, který letošní ročník Colours of Ostrava zakončil. V jeho kapele zvláště exceloval trumpetista Ron Tooley, podobně jako Parker bývalý spoluhráč Jamese Browna. Ostravu znají všichni Gradující černošskou party skončil festival, který se v mezinárodním hudebním společenství stal pojmem. Tento překvapující fakt vyslovil na besedě jeden z hostů, veteránský německý bubeník Marlon Klein, doprovázející Manickama Yogeswarana ze Srí Lanky: "Na hudebních veletrzích znají Ostravu všichni: buď tam už hráli, anebo by chtěli. Ostrava se dostává do světového povědomí díky hudbě, zatímco jiná města za takovou propagaci platí těžké peníze." To nejlepší z Byrnea |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
